Aktuální informace

O Barborce

Barborce bude v srpnu 9 let. Přišla k nám jako 4 letá kočka z domácnosti, kde ji již nechtěli. Rodinu, která se jí vzdala, jsem neviděla, ale kolegyně ano. Otec a dospívající syn si chtěli pořídit psa a Barborka byla tím pádem jaksi přespočetná. Matka, panička Barborky, byla prý smutná, ale zřejmě si nedokázala prosadit, aby Barborka směla zůstat. Bylo evidentní, kdo v rodině rozhoduje. Postupem času si myslím, že syn v rodině neměl Barborku rád, možná ji i nějak ubližoval. Kolegyně mi ji přivezla před 5 lety. Barborka byla milá. Mírná, spíše bojácná kočka, která měla problém prosadit se v kočičí společnosti. Trochu neurotická, ale lidi měla ráda, i když svým zvláštním plachým způsobem. Po bytě chodila opatrným plíživým, jakoby měsíčním krokem. Stále se ohlížela, jestli ji někdo nepronásleduje. Začala jsem ji umísťovat. Dala jsem ji do inzerce a pravidelně s ní chodila na kočičí výstavy. Občas se u její klece na výstavě někdo zastavil, ale nikdo si ji stále nevybral. Pravda je, že Barborka se na výstavách tvářila jako pytel neštěstí. Stále se na mě ohlížela s tichou prosbou – kdy půjdeme domů? Začala mě mít ráda. Nechávala jsem ji v inzerci, ale občas jsem ji na nějakou výstavu nevzala. Barborka stárla a přednost měly mladší a pohodovější kočky, které měly větší šanci, že si je někdo vybere. Nicméně stal se zázrak, o Barborku projevila asi po třech letech u mě zájem jedna paní. Místo bylo ideální – klidná domácnost manželského páru s dospělými dětmi mimo domov. Barborku jsem dávala ráda i nerada. Paní se mi strašně líbila, ale věděla jsem, že se mi po Barborce bude stýskat. Zpočátku bylo vše v novém domově dobré, jen že Barborka v noci mňoukala. No zvyká si, říkala jsem. Ale mňoukání v noci nepřestávalo. Barborka se dobývala do přepravky, kterou jsem paní půjčila. A stále mňoukala. Manžel se nevyspal. No nakonec mi Barborku paní vrátila, prý si ji mám už nechat, že mě má ráda. A tak Barborka zůstala. Zvykla jsem si, že je taková jaká je, nemusí ostatní kočky, ale nás má ráda. Nicméně jak Barborka stárne, bojí se ostatních koček stále více. A ony to vědí, takže si na ní dovolují. Ať je okřikuji sebevíc, stejně si najdou chvilku a na Barborku se vytahují. Je to začarovaný kruh, ona se bojí, ony to vědí, jsou útočné a ona se bojí o to víc a tak stále dokola. Rozhodla jsem se, že se Barborce pokusím ještě najít nový domov. Barborka potřebuje hodné, trpělivé lidi, kteří by ji dali čas na zvyknutí si, kteří by respektovali její trochu neurotickou povahu. Barborka je klidná, ale někdy se ožene, když je nejistá. Někdy se nechce nechat hladit, jindy je mazlivá až až. Potřebuje klidnou domácnost, bez dalších zvířat, bez dětí, jen v bezpečí bytu. Myslím, že kdyby na ni byli lidé hodní a trpělivě by si jí získávali, adopce by se mohla zdařit. Barborka je hodná a nemůže za to, že je taková někdy nevypočitatelná. Tak kdybyste to někdo chtěl zkusit a pomoci jí, napište, zavolejte – tel. 737 486 474. Dana
Fotka: O BarborceBarborce bude v srpnu 9 let. Přišla k nám jako 4 letá kočka z domácnosti, kde ji již nechtěli. Rodinu, která se jí vzdala, jsem neviděla,  ale kolegyně ano. Otec a dospívající syn si chtěli pořídit psa a Barborka byla tím pádem jaksi přespočetná. Matka, panička  Barborky, byla prý smutná, ale zřejmě si nedokázala prosadit, aby Barborka směla zůstat. Bylo evidentní, kdo v rodině rozhoduje. Postupem času si myslím, že syn v rodině neměl Barborku rád, možná ji i nějak ubližoval.   Kolegyně mi ji přivezla před 5 lety. Barborka byla milá. Mírná, spíše bojácná kočka, která měla problém prosadit se v kočičí společnosti. Trochu neurotická, ale lidi měla ráda, i když svým zvláštním plachým způsobem. Po bytě chodila opatrným plíživým, jakoby měsíčním krokem. Stále se ohlížela, jestli ji někdo nepronásleduje.  Začala jsem ji umísťovat. Dala jsem ji do inzerce a pravidelně s ní chodila na kočičí výstavy. Občas se u její klece na výstavě někdo zastavil, ale nikdo si ji stále nevybral. Pravda je, že Barborka se na výstavách tvářila jako pytel neštěstí. Stále se na mě ohlížela s tichou prosbou – kdy půjdeme domů?  Začala mě mít ráda. Nechávala jsem ji v inzerci, ale občas jsem ji na nějakou výstavu nevzala. Barborka stárla a přednost měly mladší a pohodovější kočky, které měly větší šanci, že si je někdo vybere. Nicméně stal se zázrak, o Barborku projevila asi po třech letech u mě zájem jedna paní. Místo bylo ideální – klidná domácnost manželského páru s dospělými dětmi mimo domov. Barborku jsem dávala ráda i nerada. Paní se mi strašně líbila, ale věděla jsem, že se mi po Barborce bude stýskat. Zpočátku bylo vše v novém domově dobré, jen že Barborka v noci mňoukala. No zvyká si, říkala jsem. Ale mňoukání v noci nepřestávalo. Barborka se dobývala do přepravky, kterou jsem paní půjčila. A stále mňoukala. Manžel se nevyspal. No nakonec mi Barborku paní vrátila, prý si ji mám už nechat, že mě má ráda. A tak Barborka zůstala. Zvykla jsem si, že je taková jaká je, nemusí ostatní kočky, ale nás má ráda. Nicméně jak Barborka stárne, bojí se ostatních koček stále více. A ony to vědí, takže si na ní dovolují. Ať je okřikuji sebevíc, stejně si najdou chvilku a na Barborku se vytahují. Je to začarovaný kruh, ona se bojí, ony to vědí, jsou útočné a ona se bojí o to víc a tak stále dokola. Rozhodla jsem se, že se Barborce pokusím ještě najít nový domov. Barborka potřebuje hodné, trpělivé lidi, kteří by ji dali čas na zvyknutí si, kteří by respektovali její trochu neurotickou povahu. Barborka je klidná, ale někdy se ožene, když je nejistá. Někdy se nechce nechat hladit, jindy je mazlivá až až. Potřebuje klidnou domácnost, bez dalších zvířat, bez dětí, jen v bezpečí bytu. Myslím, že kdyby na ni byli lidé hodní a trpělivě by si jí získávali, adopce by se mohla zdařit. Barborka je hodná a nemůže za to, že je taková někdy nevypočitatelná. Tak kdybyste to někdo chtěl zkusit a pomoci jí, napište, zavolejte – tel. 737 486 474.  Dana
 

Beatka se hlásí - není někde u vás místečko?

Černá Beatka se narodila stejně jako její sestřička Brigitka na jaře 2012 v chatové osadě u Dobříše. Od mala byla milá a komunikativní. Na podzim roku 2012 se účastnila několika umísťovacích výstav, ale nikomu se nezalíbila. Umístila se ale její sestřička Brigitka. Bohužel Brigitka se vrátila zpět a nebyla v dobrém zdravotním stavu. Beatka se jí ujala a kočičí holky spolu trávily veškerý čas. Takže jejich pečovatelka Jana se rozhodla, že Beatku již nebude nabízet. Brigitce Beatka velmi pomohla, Brigitka se vrátila do světa zpět - uzdravená na dušičce a tělíčku. No a jak čas plynul, kočičí holky dospěly a nebyly na sobě už tak závislé. Brigitka zůstala drobnější a více se drží rodného hnízdečka. Beatka je samostaná, ráda běhá po okolí, prozkoumává revír stále dál a dál. Její mazlivost a láska k lidem ale zůstává stále stejná. Nicméně Jana se bojí, aby se neztratila. Je zdravá, hodná a přátelská. A Brigitka ji už nepotřebuje. Proto pro Beatku hledáme hodné lidi, kteří by se ji ujali. Je zvyklá na žítí v domku, ale spinká doma. Tak snad zase domek a hodné lidi v něm.... děkujeme za ni, pokud se někdo takový najde, doufáme v to. Dana
Fotka: Beatka se hlásí - není někde u vás místečko?Černá Beatka se narodila stejně jako její sestřička Brigitka na jaře 2012 v chatové osadě Budínek. Od mala byla milá a komunikativní. Na podzim roku 2012 se účastnila několika umísťovacích výstav, ale nikomu se nezalíbila. Umístila se ale její sestřička Brigitka. Bohužel Brigitka se vrátila zpět a nebyla v dobrém zdravotním stavu. Beatka se jí ujala a kočičí holky spolu trávily veškerý čas. Takže jejich pečovatelka Jana se rozhodla, že Beatku již nebude nabízet. Brigitce Beatka velmi pomohla, Brigitka se vrátila do světa zpět - uzdravená na dušičce a tělíčku. No a jak čas plynul, kočičí holky dospěly a nebyly na sobě už tak závislé. Brigitka zůstala drobnější a více se drží rodného hnízdečka. Beatka je samostaná, ráda běhá po okolí, prozkoumává revír stále dál a dál. Její mazlivost a láska k lidem ale zůstává stále stejná. Nicméně Jana se bojí, aby se neztratila. Je zdravá, hodná a přátelská. A Brigitka ji už nepotřebuje. Proto pro Beatku hledáme hodné lidi, kteří by se ji ujali. Je zvyklá na žítí v domku, ale spinká doma. Tak snad zase domek a hodné lidi v něm.... děkujeme za ni, pokud se někdo takový najde, doufáme v to. Dana
 

Jak je to s kočičkou Brigitkou?

Kočička Brigitka se narodila na jaře roku 2012 v chatové osadě u Dobříše. Byla milé roztomilé kotě, nebojácné a vstřícné. Naše dobrovolnice Jana se o ni dobře starala a na podzim roku 2012 ji vzala naumísťovací výstavu. Brigitka na ní našla nový domov, nicméně po čase se vrátila. Byla vystrašená, moc nepovyrostla a měla zažívací potíže. Tak se vrátila zpátky do původního DOMA, k naší dobrovolnici Janě. Ta ji postupně učila, jak se nebát a jak nabýt znovu kočičí sebevědomí. Brigitka má ještě sestřičku Beatku, která se nikomu nelíbila, takže zůstávala v chatové osadě. Po příchodu Brigitky zpět domů se jí Beatka ujala a Brigitka byla moc šťastná, že má svou silnější sestřičku stále na blízku. A tak se stalo, že obě kočičky dospívaly spolu a naší dobrovolnici Janě se je už nechtělo nikomu nabízet. Na jaře roku 2013 byly obě kastrované a spokojeně si žily v domku v chatové osadě. Beatka se ale stále osamostatňovala a běhala ven a na louku a do lesa. Brigitka se trochu více bála, takže se sestřičky rozcházely, až se postupně na sebe staly již nezávislé. A tak se Jana rozhodla, že mohou zkusit znovu hledat nový domov. Každá může jít sama, jsou zdravé a odolné. Takže jako první se zde hlásí Brigitka. Něžná, půvabná černá kočička, vděčná a milá. Mohla by být v domě i v bytě. Zatím žije v domku, ale lítá i po zahrádce. Je zvyklá na kočičí společnost a malou fenečku. Prosíme za ní, ať jí to tentokrát vyjde! Dana
Fotka: Jak je to s kočičkou Brigitkou?Kočička Brigitka se narodila na jaře roku 2012 v chatové osadě Budínek u Dobříše. Byla milé roztomilé kotě, nebojácné a vstřícné. Naše dobrovolnice Jana se o ni dobře starala a na podzim roku 2012 ji vzala na umísťovací výstavu. Brigitka na ní našla nový domov, jicméně po čase se vrátila. Byla vystrašená, moc nepovyrostla a měla zažívací potíže. Tak se vrátila zpátky do původního DOMA, k Janě. Ta ji postupně učila, jak se nebát a jak nabýt znovu kočičí sebevědomí. Brigitka má ještě sestřičku Beatku, která se nikomu nelíbila, takže zůstávala na Budínku. Po příchodu Brigitky zpět domů se jí Beatka ujala a Brigitka byla moc šťastná, že má svou silnější sestřičku stále na blízku. A tak se stalo, že obě kočkičky dospívaly spolu a naší Janě se je už nechtělo nikomu nabízet. Na jaře roku 2013 byly obě kastrované a spokojeně si žily v domku na Budínku. Beatka se ale stále osamostatňovala a běhala ven a na louku a do lesa. Brigitka se trochu více bála, takže se sestřičky osamostatňovaly, až se postupně na sebe staly již nezávislé. A tak se Jana rozhodla, že mohou zkusit znovu hledat nový domov. Každá může jít sama, jsou zdravé a odolné. Takže  jako první se zde hlásí Brigitka. Něžná, půvabná černá kočička, vděčná a milá. Mohla by být v domě i v bytě. Zatím žije v domku, ale lítá i po zahrádce. Je zvyklá na kočičí společnost a malou fenečku. Prosíme za ní, ať jí to tentokrát vyjde! Dana
 

Syčínek

Syčínek na Dobříši :o) Dana
Fotka: Syčínek na Dobříši :o) Dana
 

Když dál už to nejde (o ochočování a o nevýsledcích)

Ráda bych napsala pár vět o dvou kocourcích, kteří jsou u mě na byt a stravu už šestý rok. Syčíka a Krtečka jsem přijímala na Boží hod vánoční 25. prosince 2008. Byli to malí, asi 3 měsíční kocourci. Měli zahnisaná očka a panický strach z člověka. Dala jsem je do klece a léčila oči. Brzy jsem zjistila, že mají hbité packy, ostré drápky a že v mžiku otočí hlavu o 90 stupňů, jen aby se mi zahryzli do prstu či kamkoliv, kde vykukuje člověčí maso. Po několika šarvátkách, z nichž jsem nevyšla jako vítěz, jsem je ošetřovala pouze v rukavicích a teprve, když jsem je celé omotala hadrem, že jim vykukovala jen syčící hlavička. Oči jsem nakonec vyléčila, i když jim do dnes občas slzí, ale už 6 rok jsou bez jakékoliv léčby. Jsou totiž absolutně nezvladatelní při ošetřování a manipulaci, jsou velcí, silní a stále stejně hbití.
Zpočátku, tedy tak rok, dva, jsem myslela, že je ochočím. Pravda je, že jsem je nikdy nezvládla natolik, že bych je mohla vzít na výstavu. Do přepravky bych je ještě nacpala, ale neumím si představit manipulaci na výstavě, zvláště veterinární kontrolu, kdy se kočkám někdy chce pan doktor podívat do tlamičky či do uší. Také závěrečné vyndání z klece a přendání do přepravky by byl hororový zážitek. A je pravda, že o divoké, plaché kočky není zájem. Naopak v inzerci jsou už hodně roků. NIKDY mi NIKDO nezavolal a nezeptal se na ně.
A jak žijí? Syčík je nakonec ten komunikativnější. Neschovává se, stále ho někde vidím, tu na skříni v kukani, tu na škrabadle, tu na gauči. Kamarádí se všemi kočkami v depozitu, je absolutně zabydlený, miluje mojí starou kočku Babetu, kterou si zřejmě adoptoval jako svoji maminku. Nechá si od ní olizovat kožíšek, rád lehává za ní a když jsem hodně opatrná, nechá se jakoby mimoděk i pohladit (nejdřív hladím Babetu a pak i Sýču, ale nesmím se na něho dívat). S Krtkem je to jiné. Je větší, černý, stále někde schovaný – zakrtkovaný. Vídám ho jen pozdě večer nebo po příchodu z práce, než se stačí schovat. Je samotářský, dávno už nekamarádí se Syčíkem. Netuším, zda je u mě spokojený, ale je pěkný, zdravý. Každé léto jezdíme tak na 3 měsíce na chalupu na Dobříši. Oba kocoury tam vypouštím okamžitě po příjezdu. Jsou tam asi šťastní. V domě je téměř nevídám, bydlí na půdě. Myslím, že se ani netoulají, neviděla jsem je nikdy odcházet či přicházet přes zeď zpět na pozemek. S příchodem podzimu chodí na jídlo do kuchyně, vždy se mi je podařilo chytit a vzít na zimu zpět do Prahy.
Tento rok jsem dostala nabídku umístit dvě plaché kočky do stodoly v obci Karštejn. Zprvu jsem myslela, že Sýča a Krťa jsou ideální adepti na tento post. Ale jakmile jsem se rozhodla pro jejich odchod, tak se Sýča začal, více než je jeho zvykem, prohánět bytem. Mám zvláštní pocit, že ho vidím tak nějak kontinuálně a nejčastěji zabořeného na gauči. Jako by předváděl, jak strašně moc je bytový… Krťa chování nezměnil ani o píď. Jen dostal ošklivou rýmu a zhnisalo mu oko. Odkládala jsem návštěvu lékaře spojenou s lovením Krti v bytě a následným ošetřováním v kleci. Nakonec ho rýma opustila a oko má zase dobré. Ale ve mně zůstal strach – je-li na Karštejně v zimě mínus 15 stupňů (a to tam při studených zimách bývá), tak ve stodole na Karštejně je mínus 12 stupňů či tak nějak. Jak si pak Krťa poradí s rýmou? Kdo ho vezme k lékaři, když rýma neustoupí?
Shrnu to, jsem bezradná. Myslím, že jsou oba už příliš dlouho v bezpečí a teple domova. Že by si tam dlouho zvykali, že by nepochopili, proč jsem se jich zbavila. A trochu si myslím, že ode mě by to opravdu bylo zbavení se jich. Měla bych o dva plaché a neochočitelné kocoury méně. Ale nevím, jestli by ta cena nebyla příliš vysoká. Kolik zim by tam asi přežili? U mě nejsou sice svobodní, ale jsou živí a zdraví. Je to těžká volba. Zatím stále váhám.
Závěrem bych chtěla říct, že ochočování je opravdu těžké a výsledek není mnohdy podle našich představ, i když jsme se snažili sebevíc. Dana
Fotka: Když dál už to nejde (o ochočování a nevýsledcích) Ráda bych napsala pár vět o dvou kocourcích, kteří jsou u mě na byt a stravu už šestý rok. Syčíka a Krtečka jsem přijímala na Boží hod vánoční 25. prosince 2008. Byli to malí, asi 3 měsíční kocourci. Měli zahnisaná očka a panický strach z člověka. Dala jsem je do klece a léčila oči. Brzy jsem zjistila, že mají hbité packy, ostré drápky a že v mžiku otočí hlavu o 90 stupňů, jen aby se mi zahryzli do prstu či kamkoliv, kde vykukuje člověčí maso. Po několika šarvátkách, z nichž jsem nevyšla jako vítěz,  jsem je ošetřovala pouze v rukavicích a teprve, když jsem je celé omotala hadrem, že jim vykukovala jen syčící hlavička. Oči jsem nakonec vyléčila, i když jim do dnes občas slzí, ale už 6 rok jsou bez jakékoliv léčby. Jsou totiž absolutně nezvladatelní při ošetřování a manipulaci, jsou velcí, silní a stále stejně hbití. Zpočátku, tedy tak rok, dva, jsem myslela, že je ochočím. Pravda je, že jsem je nikdy nezvládla natolik, že bych je mohla vzít na výstavu. Do přepravky bych je ještě nacpala, ale neumím si představit manipulaci na výstavě, zvláště veterinární kontrolu, kdy se kočkám někdy chce pan doktor podívat do tlamičky či do uší. Také závěrečné vyndání z klece a přendání do přepravky by byl hororový zážitek. A je pravda, že o divoké, plaché kočky není zájem. Naopak v inzerci jsou už hodně roků. NIKDY mi NIKDO nezavolal a nezeptal se na ně.                 A jak žijí? Syčík je nakonec ten komunikativnější. Neschovává se, stále ho někde vidím, tu na skříni v kukani, tu na škrabadle, tu na gauči. Kamarádí se všemi kočkami v depozitu, je absolutně zabydlený, miluje mojí starou kočku Babetu, kterou si zřejmě adoptoval jako svoji maminku. Nechá si od ní olizovat kožíšek, rád lehává za ní a když jsem hodně opatrná, nechá se jakoby mimoděk i pohladit (nejdřív hladím Babetu a pak i Sýču, ale nesmím se na něho dívat). S Krtkem je to jiné. Je větší, černý, stále někde schovaný – zakrtkovaný. Vídám ho jen pozdě večer nebo po příchodu z práce, než se stačí schovat. Je samotářský, dávno už nekamarádí se Syčíkem. Netuším, zda je u mě spokojený, ale je pěkný, zdravý. Každé léto jezdíme tak na 3 měsíce na chalupu na Dobříši. Oba kocoury tam vypouštím okamžitě po příjezdu. Jsou tam asi šťastní. V domě je téměř nevídám, bydlí na půdě. Myslím, že se ani netoulají, neviděla jsem je nikdy odcházet či přicházet přes zeď zpět na pozemek. S příchodem podzimu chodí na jídlo do kuchyně, vždy se mi je podařilo chytit a vzít na zimu zpět do Prahy. Tento rok jsem dostala nabídku umístit dvě plaché kočky do stodoly v obci Karštejn. Zprvu jsem myslela, že Sýča a Krťa jsou ideální adepti na tento post. Ale jakmile jsem se rozhodla pro jejich odchod, tak se Sýča začal, více než je jeho zvykem, prohánět bytem. Mám zvláštní pocit, že ho vidím tak nějak kontinuálně a nejčastěji zabořeného na gauči. Jako by předváděl, jak strašně moc je bytový… Krťa chování nezměnil ani o píď. Jen dostal ošklivou rýmu a zhnisalo mu oko. Odkládala jsem návštěvu lékaře spojenou s lovením Krti v bytě a následným ošetřováním v kleci. Nakonec ho rýma opustila a oko má zase dobré. Ale ve mně zůstal strach – je-li na Karštejně v zimě mínus 15 stupňů (a to tam při studených zimách bývá), tak ve stodole na Karštejně je mínus 12 stupňů či tak nějak. Jak si pak Krťa poradí s rýmou? Kdo ho vezme k lékaři, když rýma neustoupí?          Shrnu to, jsem bezradná. Myslím, že jsou oba už příliš dlouho v bezpečí a teple domova. Že by si tam dlouho zvykali, že by nepochopili, proč jsem se jich zbavila. A trochu si myslím, že ode mě by to opravdu bylo zbavení se jich. Měla bych o dva plaché a neochočitelné kocoury méně. Ale nevím, jestli by ta cena nebyla příliš vysoká. Kolik zim by tam asi přežili?  U mě nejsou sice svobodní, ale jsou živí a zdraví. Je to těžká volba. Zatím stále váhám. Závěrem bych chtěla říct, že ochočování je opravdu těžké a výsledek není mnohdy podle našich představ, i když jsme se snažili sebevíc. Dana
 
Více článků...